
By:Marci
Date:5.2.1013
Ležela jsem na posteli a poslouchala Impossible od Jamese Arthura. V duchu jsem nenáviděla své rodiče. Domů přišly výsledky a mě se vůbec nepovedly. Propadala jsem z matiky, dějin a literatury. Potichu jsem brečela. Máma byla zase někde v baru, táta s námi nežil a ségra lítala venku. Vzala jsem si bundu a šla ven. Nevadilo mi, že prší. Letěla jsem ulicí, jako by mě někdo honil. Silnice nesilnice, auto neauto a to se mi stalo osudným. Černý RangeRover jel a já jen bezvládně ležela pod koly.
Vzbudila jsem se v nemocnici a necítila tělo od pasu dolů. Byla jsem napojena na miliardu přístrojů a milion lidí okolo mě chodilo. Hlava se mi mohla rozprsknout a všechno, kromě nohou mě bolelo. "Jak se cítíte slečno Locková?" "Necítím nohy" "To mě velice mrzí, ale vaše nohy už neucítíte" "Co tím chcete říct? Co se mi stalo? Proč tu jsem?" "Uklidněte se Julie. Srazilo vás auto a absolvovala jste vážnou operaci páteře, bohužel, ale vaše nohy se nám zachránit nepodařilo. Teď si lehněte a vklidu spěte" "Jak mám kurva vklidu spát, když jste mi řekla tohle! Ví se aspoň kterej kretén to udělal?" "Uklidněte se!! Ano, vyník vám přivolal pomoc." "Ještě že tak."řekla jsem chladně. Slzy se mi koulely po tvářích, chtěla jsem být sama. Čas mi vůbec neubíhal, knížky měli jen z nemocniční knihovny. Četla jsem nějaký středověký román. Lidé v něm chodili, vlastně všichni okolo mě chodili. Znova se mi koulely slzy po tvářích. "Slečno, přišla za vámi návštěva" "Kdo?" "Nějaký muž" "Ať jde dál"řekla jsem a doufala, že přijde táta. "Dobrý den Julie" "A vy jste?" "Pardon, jsem Niall Horan" "A my se známe?" "Jak se to vezme" "Vy... Vy jste mě srazil! VYPADNI!!" začala jsem ječet.
Za celou dobu, co jsem byla v nemocnici za mnou přišla akorát ségra a každý den Louisa, jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla.
Jednou ráno jsem na stolku našla dopis. 'Drahá Julie, moc mě mrzí, že se stalo to, co se stalo. Vběhla jste mi pod kola a já už to nemohl ubrzdit. Je mi to všechno moc líto a zaplatím vám vše potřebné. Dále doufám,že vám nevadí, že za vámi každý večer chodím. Vždy když usnete, tak se na vás dívám. Ani nevíte, jak rád bych vám chtěl říct OMLOUVÁM SE do očí, ale zároveň se nedivím, že se mnou nechcete mluvit. Kdyby jste si to rozmyslela, přijdu dnes v 21:15. Mějte se krásně, Niall Horan' Chtěla jsem papír zmuchlat a odhodit do rohu pokoje, ale pravá ruka mě nechtěla poslouchat. "Sestróó!" "Co se děje Julie?" "Necítím pravou ruku" "Ukažte. Hmm, zavolám doktora" "Díky" řekla jsem a zase brečela. "Nebrečte, to bude dobré"uklidňovala mě sestra.
Mladý doktor Samuels konstatoval, že bez operace, bych tu ruku necítila už nikdy, takže mě připravili na sál. Z narkózy jsem se vzbudila v půl desáté večer. Ruku jsem trochu cítila, ale hýbat jsem s ní nemohla. Niall na mě koukal z chodby. Oči se mu rozzářily když mě viděl. Chvilku mluvil se sestrou a pak zaklepal a vešel. "Jak vam je?" "Dobře a tobě?" "My si tykáme? Ale proč ne. Já se mám už taky dobře" "Ty ses neměl?" "Ne" "Proč?" "Ale, to nic" "Dobře" "Co bude dál? Půjdu do vězení?" řekl a chtělo se mu brečet "Nevím, to nezáleží na nás a klidně breč" řekla jsem. Oči se mi k sobě klížily, tak jsem je zavřela.
Ráno, když jsem se vzbudila, viděla jsem Nialla na židli. Spal a tak jsem zavolala na sestru. "Co tu dělá?" "Včera jste si hezky povídali. Ta narkóza vás možná zblbla" řekla sestra a odešla. Zavřela jsem oči a pátrala v paměti. Útržky včerejšího večera se mi vracely. Já se budu kamarádit s klukem, který mě málem zabil? "Neměla by jsi" říkal mi jeden hlas. "Mohla by jsi mu dát šanci" říkal ten druhý. Asi jsem byla sjetá, protože jsem poslechla ten druhý.
Když se Niall vzbudil "Myslela jsem,že jsi Šípková Růženka" "Tak to abych znova usnul,protože ona měla krásné probuzení" "Žádné by nebylo." "Proč?" "Už jsi vzhůru" "Asi budu brečet" "Nejsi malej kluk" "To víš jak?" "Neříkej mi, že nejsi velkej zodpovědnej kluk" "Velkej možná, ale zodpovědnej?"
Niall za mnou chodil skoro každý den, celé tři měsíce. Pak bylo období soudů. Niall dostal podmínku na dva roky a odebrání řidičáku na tři.
No a jak je to teď?? Normálně s Niallem chodím. Nejezdím chodím!! Sice s berlema a pomalu, ale chodím. Celý rok jsem rehabilitovala a cvičila, až jsem to dokázala. Doktoři se spletli! Protože to ještě nezažili Julii Lockovou, která přežije i vlastní smrt, tak zase jsem to trochu přehnala. Začala jsem se věnovat charitě. Pomáháme s Niallem dětem v Africe. Máme psa, bígla, respektive fenku Nelly a bydlíme spolu.
Vzbudila jsem se v nemocnici a necítila tělo od pasu dolů. Byla jsem napojena na miliardu přístrojů a milion lidí okolo mě chodilo. Hlava se mi mohla rozprsknout a všechno, kromě nohou mě bolelo. "Jak se cítíte slečno Locková?" "Necítím nohy" "To mě velice mrzí, ale vaše nohy už neucítíte" "Co tím chcete říct? Co se mi stalo? Proč tu jsem?" "Uklidněte se Julie. Srazilo vás auto a absolvovala jste vážnou operaci páteře, bohužel, ale vaše nohy se nám zachránit nepodařilo. Teď si lehněte a vklidu spěte" "Jak mám kurva vklidu spát, když jste mi řekla tohle! Ví se aspoň kterej kretén to udělal?" "Uklidněte se!! Ano, vyník vám přivolal pomoc." "Ještě že tak."řekla jsem chladně. Slzy se mi koulely po tvářích, chtěla jsem být sama. Čas mi vůbec neubíhal, knížky měli jen z nemocniční knihovny. Četla jsem nějaký středověký román. Lidé v něm chodili, vlastně všichni okolo mě chodili. Znova se mi koulely slzy po tvářích. "Slečno, přišla za vámi návštěva" "Kdo?" "Nějaký muž" "Ať jde dál"řekla jsem a doufala, že přijde táta. "Dobrý den Julie" "A vy jste?" "Pardon, jsem Niall Horan" "A my se známe?" "Jak se to vezme" "Vy... Vy jste mě srazil! VYPADNI!!" začala jsem ječet.
Za celou dobu, co jsem byla v nemocnici za mnou přišla akorát ségra a každý den Louisa, jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla.
Jednou ráno jsem na stolku našla dopis. 'Drahá Julie, moc mě mrzí, že se stalo to, co se stalo. Vběhla jste mi pod kola a já už to nemohl ubrzdit. Je mi to všechno moc líto a zaplatím vám vše potřebné. Dále doufám,že vám nevadí, že za vámi každý večer chodím. Vždy když usnete, tak se na vás dívám. Ani nevíte, jak rád bych vám chtěl říct OMLOUVÁM SE do očí, ale zároveň se nedivím, že se mnou nechcete mluvit. Kdyby jste si to rozmyslela, přijdu dnes v 21:15. Mějte se krásně, Niall Horan' Chtěla jsem papír zmuchlat a odhodit do rohu pokoje, ale pravá ruka mě nechtěla poslouchat. "Sestróó!" "Co se děje Julie?" "Necítím pravou ruku" "Ukažte. Hmm, zavolám doktora" "Díky" řekla jsem a zase brečela. "Nebrečte, to bude dobré"uklidňovala mě sestra.
Mladý doktor Samuels konstatoval, že bez operace, bych tu ruku necítila už nikdy, takže mě připravili na sál. Z narkózy jsem se vzbudila v půl desáté večer. Ruku jsem trochu cítila, ale hýbat jsem s ní nemohla. Niall na mě koukal z chodby. Oči se mu rozzářily když mě viděl. Chvilku mluvil se sestrou a pak zaklepal a vešel. "Jak vam je?" "Dobře a tobě?" "My si tykáme? Ale proč ne. Já se mám už taky dobře" "Ty ses neměl?" "Ne" "Proč?" "Ale, to nic" "Dobře" "Co bude dál? Půjdu do vězení?" řekl a chtělo se mu brečet "Nevím, to nezáleží na nás a klidně breč" řekla jsem. Oči se mi k sobě klížily, tak jsem je zavřela.
Ráno, když jsem se vzbudila, viděla jsem Nialla na židli. Spal a tak jsem zavolala na sestru. "Co tu dělá?" "Včera jste si hezky povídali. Ta narkóza vás možná zblbla" řekla sestra a odešla. Zavřela jsem oči a pátrala v paměti. Útržky včerejšího večera se mi vracely. Já se budu kamarádit s klukem, který mě málem zabil? "Neměla by jsi" říkal mi jeden hlas. "Mohla by jsi mu dát šanci" říkal ten druhý. Asi jsem byla sjetá, protože jsem poslechla ten druhý.
Když se Niall vzbudil "Myslela jsem,že jsi Šípková Růženka" "Tak to abych znova usnul,protože ona měla krásné probuzení" "Žádné by nebylo." "Proč?" "Už jsi vzhůru" "Asi budu brečet" "Nejsi malej kluk" "To víš jak?" "Neříkej mi, že nejsi velkej zodpovědnej kluk" "Velkej možná, ale zodpovědnej?"
Niall za mnou chodil skoro každý den, celé tři měsíce. Pak bylo období soudů. Niall dostal podmínku na dva roky a odebrání řidičáku na tři.
No a jak je to teď?? Normálně s Niallem chodím. Nejezdím chodím!! Sice s berlema a pomalu, ale chodím. Celý rok jsem rehabilitovala a cvičila, až jsem to dokázala. Doktoři se spletli! Protože to ještě nezažili Julii Lockovou, která přežije i vlastní smrt, tak zase jsem to trochu přehnala. Začala jsem se věnovat charitě. Pomáháme s Niallem dětem v Africe. Máme psa, bígla, respektive fenku Nelly a bydlíme spolu.








Osudný omyl

Wow, tohle se ti fakt povedlo :)