close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jeden den dokáže změnit vše

6. února 2013 v 18:21 | Anne

By:Anne
Date:6.2.2013



Byl krásný letní den a já seděla opřená o stěnu staré chalupy na vrcholu jednoho kopce, kam nikdo nechodil. Na tohle místo sem chodila jenom já, chalupa, u které sem seděla, byla opuštěná už dobrých deset let a tak sem měla jistotu, že mě nikdo při mém přemýšlení nebude rušit. Za chvíli jsem si vytáhla svůj blok a obyčejnou tužku a začala jsem črtat na papír krajinu, co jsem viděla před sebou. Hrozně mě bavilo malovat a hlavně, když mě u toho nikdo nerušil. Už jsem na tohle místo chodila dobrý měsíc a vždycky sem si tu odpočinula od těch věčných hádek mých rodičů a od mých upištěných sester. Moje rodina je trochu rozvrácená, matka se už asi pětkrát rozvedla a já už si ani nepamatuju, kdo všechno byli mí otci. Ten první mě mlátil, proto se s ním matka rozvedla, druhý mě málem znásilnil a moje mladší sestry taky, třetí ten po večerech chodil po barech a jednou si domů přivedl nějakou šlapku, u čtvrtého se ukázalo, že je to gey a ten současný, toho mám ráda, ale matka se s ním pořád jen hádá, takže čekám, kdy příjde na řadu další fotřík. Přesně na tomto místě ze mě všechny ty starosti mohli odpadnout a já věděla, že bude líp! Doma už jsem měla spousty kreseb, které jsem nakreslila právě u té staré chalupy, nekreslila jsem vždycky jenom krajinu, ale i postavy, lidi, které si moje fantazie vymyslela, lidi, kteří byli zároveň mými přáteli. Svět umění, je pro mě jediný svět ve, kterém nejsem jenom obyčejná holka z Anglie, svět umění je pro mě ten pravý domov. Miluju malování to asi ze všeho nejvíc, ale taky hudbu to je taky svět, ve kterém jsem vítána pokaždé, když potřebuji pomoct a svět obyčejných lidí toho není schopen! Ale dnešek byl jiný, než ostatní tady strávené dny. Už od té doby, co jsem opřela svoje kolo vedle místa, kde většinou sedávám jsem cítila, že dneska něco bude jinak. Jak jsem tak kreslila, uslyšela jsem něčí kroky. Vyděsilo mě to! Rychle jsem vyskočila z krásně zelené trávy a chtěla popadnout kolo, které leželo vedle mě. Ale v tom sem uslyšela hlas "ehhmehhm…kvůli mně nemusíš utíkat, já tu jenom relaxuju stejně jako ty!" řekl příjemný chlapecký hlas, podle hlasu jsem usoudila, že to bude tak kluk v mém věku. Pomalu jsem se otočila, abych se mohla ujistit, zda mě můj sluch nešálil. Když jsem mu pohlédla do tváře, zastavil se mi na okamžik dech. Jeho modré oči ke mně pumpovali zář, tak silnou, že jsem se nemohla skoro ani pohnout. Měl vlasy obarvené na blond, protože od kořínků je měl hnědé, ale i tak jeho vlasy ve mně způsobovali stejný pocit, jako jeho hluboké oči. Neměla jsem sílu na to mu odpovědět, tak jsem položila kolo, tak jak bylo, narovnala jsem si svoje květované šaty, usadila jsem se na původní místo a zase jsem začala črtat. On se na mne s úžasem díval a po chvíli si přisedl ke mně. Já jsem se na něj jen letmo podívala, zamyslela jsem se, otočila jsem papír a začala kreslit, toho chlapce, který mi tolik připomínal jiného chlapce, ale to bylo téměř nemožné, aby to byl on. Po chvíli mně vyrušil jeho příjemný hlas "Jak často sem chodíš!" "Téměř každý den" odpověděla jsem stále zahleděná do svého díla a troch jsem se zamračila, když jsem viděla, že sem jedno oko nakreslila o milimetr níž než druhé. On se jenom uchechtl a pokračoval v navazování konverzace "Asi bych se ti měl představit, já jsem N…" nenechala jsem ho domluvit. "Niall Horan, takže jsem se nepletla" řekla jsem trochu zaskočená tím, že je to ten, kterého jsem tajně obdivovala. Za chvíli jsem dodala "Já jsem Anne" a věnovala jsem mu zářivý úsměv, který byl plný upřímnosti a všeho toho dobrého, co jsem před ostatními skrývala. On mi úsměv vrátil a bylo vidět, že je rád, že jsem ho poznala. "Si doopravdy moc dobrá malířka" řekl, když si prohlížel moje skicáky, co jsem měla položené vedle sebe. "Děkuju a ty zase super hudebník" řekla jsem mu mezitím, co jsem mu kreslila nos. Najednou dopadla kapička, čisté, průzračné vody na můj malý, knoflíčkovitý nos a hned po ní druhá a třetí. Začínalo se schylovat k pořádnému lijáku. Niall vzal moje skicáky a kolo a někam mířil, já mu šla v patách. Kolo opřel pod přístřešek a namířil si to k robustním vchodovým dveřím do té chalupy. "Nialle si si jistý, že z toho nebudeme mít průšvih?" "Nebudeme, protože tuhle chlapu jsem dneska koupil a vyndal z kapsy džínsů, malý stříbrný klíč." Já jsem jenom přitakala hlavou a už jsem ho následovala dovnitř toho zvláštního obydlí. Ze vstupní haly na mě dýchnul příjemný závan stáří a ve mně tak probudil touhu prozkoumat všechny místnosti. Niall šel do kuchyně a já ho poprosila o to, abych si dům mohla prohlédnout. Prošla jsem snad každou místnost a každá z nich v sobě měla něco výjimečného, pokaždé ve mně dokázala probudit pocit, který jsem nikdy před tím nepocítila. Byla jsem zrovna v podkrovní místnosti, které patřilo krásné francouzské okno a já jsem se koukala ven a tak objevovala další zakryté části okolní přírody. Z ničeho nic jsem uslyšela kroky, které se přibližovaly směrem ke mně. Nechtěla jsem pohled odvrátit od toho úžasného výhledu, a proto jsem se na osobu, která se ke mně přibližovala neotáčela. Po chvíli jsem cítila na mém krku něčí dech, byl to Niall, byl u mě tak blízko, že se mi tep zrychlil snad o tisíc procent. Potichu mi do ouška zašeptal "Je tu krásný výhled, že? A ještě krásnější je, když si ho můžu vychutnávat s tebou." Z jeho slov se mi tajil dech. Chtěla jsem se na něj otočit, abych mu mohla něco říct, ale neodhadla jsem, jak moc blízko mě stojí, takže jakmile jsem se otočila. Moje rty se dotkly těch jeho. Byli tak jemné, ale co nejrychleji jsem je od těch jeho odlepila "Omlouvám se, moje chyba!" řekla jsem zahanbeně. "Nic se neděje, když bych byl rád, kdyby ten polibek byl aspoň trochu jiný" řekl a lišácky se na mě usmál. Já přistoupila na jeho hru. "A jaký polibek jste si představoval, Pane Horane?" řekla jsem drze a kousla jsem se do spodního rtu. "Asi takovýhle …" pomalu ke mně nakláněl hlavu a já jsem cítila jeho teplý dech na mých rtech, energie, která z něj vyzařovala už mě skoro pohlcovala a za chvíli jsem se ztratila v závalu něžných polibků, které mi servíroval Niall, jeho rty byli něžné jako samet a já jsem si přišla, jako bych bez nich už nedovedla žít. Když se ode mě odtáhl jemně se na mě usmál a já mu úsměv opětovala. "Víš, už nějakou dobu vím, že sem chodíš a není náhoda, že jsem tuhle chatu koupil, chtěl jsem mít jistotu, že tě tu budu potkávat!" u těch slov mu tváře trošičku zčervenaly. "A já doufala, že to, že tě jednou potkám, nebude jen snem, ale skutečností a teď vím, že sny se plní!" věděla jsem, že na to, abych řekla ty dvě slova, která můžou člověku změnit život je vážně ještě velmi brzo, ale srdíčko mi říkalo, že, co můžu udělat dnes nemám odkládat na zítra. Zhluboka jsem se nadechla "Miluju tě" cítila jsem, jak se mi červeň nalévá do tváří a tak trochu připomínají rajská jablíčka. Nevypadl zaskočeně, naopak, usmál se "Doufal jsem, že to řekneš, taky tě miluju Anne!" a potom mi uštědřil další jeho sladký polibek, možná ještě sladší než ten první. Tímto dnem jsem začala žít konečně, jako ostatní lidi i v normálním světě, než jen ve světě umění a hudby. Po několika týdnech jsem si s Niallem ujasnili náš vztah a začali jsme spolu oficiálně chodit. A když už jsme spolu byli několik let a pořád stejně šťastní, jako při našem prvním setkání vzali jsme se. A po dalších pár letech jsme se stali rodiči dvou úžasných dětí, Liama a Emmy, byli to dvojčátka. A tak šel náš život, ruku v ruce se štěstím a láskou do té doby než jsme umřeli.

Doufám, že se líbí a nějaký komentář, by se mi celkem hodil :3 :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama